Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hypnóza odhalující převtělování

22. 4. 2007


Bonnský psychiatr dr. Joachim Wurst se už od počátku své kariéry věnoval hypnóze a definoval ji jako nekritické přijetí hypnotizérovy myšlenky pacientem.

Nejprve pomocí hypnózy potlačoval zejména symptomatické neurotické potíže, např. koktavost, pomočování dětí, trému dospělých či úporné bolesti hlavy. Byl úspěšný, a tak se jeho sláva šířila. Na přijetí v jeho ordinaci se muselo čekat i celé týdny. Doktor Wurst byl energický a panovačný muž, takže jeho uspávací sugesce velice účinně působily a většina jeho pacientů upadala do nejhlubšího hypnotického tranzu, do takzvané somnambulní hypnózy. Tento tranz byl tak hluboký, že si pacienti po probuzení nepamatovali nic z toho, o čem ve spánku s dr. Wurstem rozprávěli a jak akceptovali jeho hypnotické a posthypnotické sugesce, vedoucí ke zlepšení jejich duševního stavu. Když byl například pacientův hypnotický stav nejhlubší, řekl dr. Wurst: "Po probuzení nebudete cítit bolesti hlavy!" A stav absence bolesti po probuzení skutečně nastal, pacient se cítil skvěle a vůbec ho nenapadlo, že by dostal od Wursta nějaký příkaz k potlačení bolesti. Bezbolestný stav považovali pacienti za důsledek osvěžujícího hypnotického spánku.

Wurst se věnoval hypnóze i jako vědě a proslul řadou brilantních teoretických prací. Rozšiřoval například škálu hypnability, to znamená schopnost pacientů upadat do stále hlubšího tranzu, který například u klasické stanfordské škály hypnability končil dvanáctým stupněm - spontánní hypnotickou amnézií, tedy ztrátou paměti na dění v hypnóze. Wurst přidal ke stanfordské škále ještě tzv. sonorní škálu s třemi podstupni, po kterých osobně vkročil do nitra osob, od nichž zjistil jejich zážitky z období před narozením, na které si pod výzvou jeho sugescí vzpomněly. Wurst se však ani s těmito zázračnými zázračnými efekty nepokojil a pronikal do hlubin lidské paměti ještě důkladněji. Dostal se ještě dále a ještě hlouběji, odstranil omezení individuálního lidského života a vkročil tedy až před fyzickou existenci hypnotizovaných osob, které si "vzpomněly" na svoje minulé fyzické schránky, na svoje uplynulé a vyhaslé životy.

K těmto poznatkům došel vlastně náhodou při svých rutinních psychiterapeutických zásazích, které si osvěžoval zdánlivě nesmyslnými otázkami, aby se dostal ještě hlouběji do neprobádných hlubin lidského nitra. Pokládal spícím osobám stále komplikovanější otázky a snažil se zjistit např. jejich první vzpomínky před osvojením řeči. Pak jeden z pacientů vypověděl, že si vzpomíná na porodní bolesti matky, v nichž ho přiváděla na svět, a doslova vykřikl bolestí při vzpomínce na necitlivý zásah porodníkových kleští. Od tohoto okamžiku si byl dr. Wurst jist, že dospěl tam, kam byl dosud lékařům vstup odepřen. Do nevědomí.

Bez odkladu začal s novým druhem experimentů a záhy se dostavily pozoruhodné výsledky. Zjistil například, že pacientka Marie N. si "vzpoměla" v hypnóze na svůj pobyt v matčině děloze, když měla podobu teprve čtyřmesíčního embrya. "Zapamatovala" si otřesy dělohy při souložích otce a matky. Matka Marie N. se však se svým mužem ještě před narozením dcery rozešla a prožila v důsledku rozchodu šok, který i dosud nenarozená dcera prožívala ve formě nevýslovného utrpení. Pacientka Marie N. si rovněž pamatovala na film, který sedovala v televizi její matka, když ji nosila pod srdcem. Film plný vražd, krve, násilí a utrpení. Matčin hrůzný divácký zážitek se přenesl i do psychicky dosud nenarozeného děvčátka ve formě šoku a následného strachu z příchodu do světa tak nepřátelského a hrůzného. Šok se v psychice Marie N. uchoval až do dospělosti v podobě trvalého neurotického utrpení, o jehož příčině nic nevěděla, dokud ji dr. Wurst nezhypnotizoval a neprosvítil zákoutí její nešťastné duše.

Jiná pacinetka, devatenáctiletá Helga R., si pamatovala na zážitek, který se udál pět měsíců před jejím narozením. Lékař její matky předepsal těhotné rybí tuk, který nesnášela a po jehož požití zvracela. Ani Helga R. nemohla rybí tuk vystát a zvracela po jeho požití stejně jako kdysi její matka.

Pacientka Evelina S. zase spočívala v matčině lůně v protileteckém krytě při bombardování Drážďan. Do jejího narození chybělo ještě celých šest měsíců. I na ni se přenesla matčina hrůza z letadel, takže už od dětství omdlévala či prožívala hysterický záchvat, kdykoli zaslechla třebas i z dálky zvuk leteckého motoru.

Dr. Wurst pochopil, že embryo žije i život své matky a nahlíží jejím prostřednictvím do vnějšího světa, který ho buď zraňuje, anebo naopak naplňuje očekáváním. Matka bavorské šlechtičny Renaty von H. trávila půl roku před porodem v Brunei jako host brunejského sultána, v kouzelném paláci obklopeném zahradami s tisícovkami druhů květin. Koupala se celé dny v moři i v bazénech, pojídala tropické plody a často se zabývala zdobením svých komnat květinami. Milovala svého muže, jenž zde byl v diplomatických službách, a žili spolu v radostném očekávání narození dítěte. Renata von H. si v hypnóze vzpomněla, že se v Brunei toužila narodit předčasně, aby se mohla se svými rodiči podílet na radostné kráse a citové harmonii světa. O možnosti svého předčastného zrození uvažovala formou tzv. vnitřní řečim což je v podstatě řeč beze slov, spočívající v řazení obrazů a představ. Vnitřní řeč používají lidé často, zejména při mimovolním myšlení.

Dr. Wurst se dostával ještě dál v přesvědčení, že minulost člověka nepředstavuje pouze pobyt v děloze, ale že může být ohraničena i minulými životy, které si člověk nese ve své psychice stejně tak zákonitě, jako svůj příští osud. Hypnotizoval svoje pacienty a uvolňoval jejich vzpomínky až do komažiků, kdy ještě neexistovali ani ve formě právě oplodněné buňky v matčině lůně.

Nevystačil už s pouhou hypnózou. Doplnil ji dále dýcháním kyslíku pomocí kyslíkové masky, kterou si pacienti nasazovali před ulehnutím na hypnozérské lůžko. Kyslík měl podle Wurstova mínění "propojit či znovu vytvořit ztracené spoje mozkových buněk, jež mohly souviset s funkcemi fylogenetické paměti." Pozoruhodné výsledky se záhy dostavily i při těchto experimentech. Pacient Richard C. si vzpomněl na několik svých předchozích životů, které na sebe logicky navazovaly, jako by je inscenoval rozum mravné a přísné božské bytosti. Richard C. byl dělníkem se základním vzděláním. V nejhlubším hypnotickém tranzu, po důkladném rozdýchání kyslíkem, si vzpomněl, že v minulém životě byl černoch, měl nemocné ledviny a žil v Jihoafrické republice. Ještě před tím žil jako běloch v Karolině a k smrti nenáviděl černochy. Vesmírný řád tehdy jeho city usměrnil v následném převtělení. Prožil život nemocného černocha v hlavním státě světového rasismu. Vykoupil se bolestivou smrtí a dočasnou výsadou žít další život v Německu jako nekvalifikovaný dělník.

Pacinet Helmut K., trpící neurotickou koktavostí, si vzpomněl, že v předminulém životě oběsil jěstě jako mladík na drátě kočku a nešel ji vysvobodit, ač po jeho odchodu strašlivě mňoukala. V následném životě se stal kočkou bez domova, která se po tři léta toulala po hamburském přístavu, než sežrala otrávenou návnadu a pošla v hrozných bolestech. Po tomto "očistci" se Helmut K. narodil v rodině bonnských cikánů a dostal novou šanci žít lidský osud.

Pacient Hans N. si při dýchání kyslíku a b somnambulní hypnóze uvědomil, že pes, jehož nade vše miluje, je převtělením jeho zesnulého otce. Hans svého otce nenáviděl, protože jím byl týrán. Vyšší řád, který nepochybně existuje, spojil obě bytosti znovu v lásce, aby v jejich životě vykompenzoval předchozí "nedorozumění nenávisti".

Experimenty dr. Wursta jsou bezesporu zajímavé. Pacienti z celého světa se hrnou do jeho ordinace a čekají po celé týdny za jejími dveřmi, až na ně přijde řada. Wurst dnes už neléčí neurotické poruchy ani nepotlačuje jejich symptomy. Zjevuje lidem zejména jejich embryonální minulost a předchozí už uzavřené osudy. Neprorokuje nikomu budoucnost. Jisté však je, že z každé minulosti lze budoucnost spolehlivě odvodit. Informace o minulosti pomáhají lidem žít a nalézt kořeny zla, které se v lidském nevědomí uchytilo podobně jako strom v puklině skály.

Dr. Wurst vychoval četné následovníky, takže dnes se ve všech vyspělých zemích uskutečňují experimenty s pronikáním do historie dávno odbytých lidských osudů. Mnozí kliničtí psychologové a psychiatři na Západě tak přicházejí vědeckými metodami na to, čeho Východ dosáhl už před tisíciletími pouhými úvahami o podstatě a smyslu života.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář