Jdi na obsah Jdi na menu
 


V 8.století prožila klasická mayská kultura období rozkvětu – vzniklo mnoho měst, která se rozvinula do nebývalé výstavnosti. Potom však přišel náhlý úpadek, který je pro vědce stále velkou záhadou. Co se v těchto městech vlastně stalo?


Otázka po příčině zániku mayské kultury se vynořila ve chvíli, kdy byly v 19.století hluboko v tropickém pralese Střední Ameriky objeveny impozantní stavby národa Mayů, monumentální chrámy, pyramidy a na pahorcích vystavěné hrady a paláce. Od té doby přispěly k pochopení mayské kultury a jejího vývoje různé práce archeologů a vědců, které prozkoumaly výtvarnou symboliku a písmo Mayů a datovali úpadek této civilizace do období mezi roky 790-909. Do této doby spadá zánik klasické mayské kultury, která se rozvíjela v období mezi lety 300-900 v takzvané jižní nížině. Diskuze o příčinách tohoto úpadku však dodnes nedospěla k žádnému závěru. Ke starším hypotézám o důvodech rozpadu se připojují čas od času zcela nové teorie. Došlo k němu v důsledku ekologických, zemědělských, nebo sociálních problémů? Byla nádherná města, v nichž nechyběly dokonce ani sportovní arény a parní lázně, zničena nějakou pustošivou přírodní katastrofou? Nebo vedla k úpadku Mayů invaze nějaké neznámé cizí moci?


Doba rozkvětu


Klasická mayská kultura se rozvíjela na teritoriu, které se dnes rozprostírá na území guatemalského departementu Petén, státu Belize a na části mexických spolkových států Chiapas a Tabasco a severozápadního cípu Hondurasu. Mayské dějiny lze rozdělit do dvou epoch. Během raně klasického období 350-600, kdy vládnoucím celkem byl Tikal, prožívala mayská kultura rovnoměrný rozvoj. Po přibližně šedesátileté přestávce, během které nevznikaly žádné monumentální stavby 531-593, následovalo pozdně klasické období 600-800, kdy byla tato kultura v plném rozkvětu. Výrazně se zvýšil počet měst, sídliště dříve již opuštěná byla znovu obsazena, další se nově zakládala a ve stávajících vládl čilý stavební ruch. Časem se však objevily regionální rozdíly a Tikal ztratil své výsadní postavení. Někteří badatelé se domnívají, že právě v té době si politickou moc v jižní nížině mezi sebe rozdělila jednotlivá města. Nejdůležitější centra, jako například Tikal, Calakmul, Palenque a Copán, zřejmě kontrolovala vždy příslušné území a svou moc dále vykonávala prostřednictvím nižších správních středisek, která jim byla zavázána poslušností. Toto rozdělení moci, jež se opíralo o politická spojenectví a rodinné vazby stálo zřejmě na velmi vratkých základech. Existují totiž zprávy o konfliktech mezi jednotlivými městy a zdá se, že mocenské poměry se v té době často měnily. Staří Mayové zřejmě nebyli v žádném případě tak homogenním a mírumilovným národem, za nějž byli dlouhou dobu všeobecně považováni


Společenská struktura


Jádro každého města tvořily chrámy vybudované na vysokých, pyramidových základech a velké domy s charakteristickými klenbami – sídla vládnoucí vrstvy a administrativní a náboženská centra. Kolem těchto budov, které byly uspořádány v podobě jakési akropole na pahorku nebo kolem ústředního prostranství se pak shlukovaly podstatně skromnější obytné domy.

Vládnoucí vrstva, tvořená většinou vojenským stavem, ovládala nábožensky a politicky ostatní obyvatelstvo. Vykonávala svou moc nad celistvou a hierarchicky uspořádanou společností, která se opírala o zemědělství s převažujícím pěstováním kukuřice. Selské obyvatelstvo, obývající okolní vesnice a usedlosti, živilo prostřednictvím systému poplatků neproduktivní vyšší vrstvy, k těm patřili například specializovaní řemeslníci a učenci, kteří disponovali fundovanými a astronomie. Pracovní síly měly zřejmě převážně status otroků, jako tomu bylo na poloostrově Yucatán v době jeho dobytí Španěly v letech 1527 až 1546.


Rekonstrukce úpadku


Jedním z nejvýznamnějších dokladů úpadku mayské kultury je fakt, že se přestala zapisovat data v kalendáři, který spočíval na takzvaném dlouhém počtu (tj. Aktuální datum se udávalo počtem dní, měsíců, let atd. Uplynulých od výchozího data). Na základě posledních stél, na nichž je ještě zaznamenán kalendářní zápis, lze určit, kdy začal úpadek toho kterého města. Na nepřítomnost mayské elity poukazuje i skutečnost, že se už přestali stavět monumentální stavby. Rovněž pestrobarevná keramika, která byla typická pro mayská města klasické epochy, se vyráběla stále méně a postupně ji nahrazovala nová jemná keramika, pronikající do země z pobřeží Mexického zálivu. Vposledku se mayská města začala také vylidňovat, a to hlavně v západní oblasti a v Peténu. Úpadkem byla pravděpodobně nejdříve postižena místa, která se nacházela na dolním toku řeky Usumacinty na severozápadě, města Palenque, Piedras Negras, Yaxchilán a Bonampak zanikla v období mezi lety 790-810. V místě Altar de Sacrificios skončila monumentální architektura a vztyčování stél v roce 779, nicméně počet obyvatel přesto zůstal relativně stálý až do začátku 10.století. Město Seibal na řece Río de la Pasión, což je přítok Usumacinty, představuje zvláštní případ, protože se v něm podle všeho usadila nová vládnoucí dynastie, která zde zůstala až do roku 890. Přišla zřejmě z Yucatánu, nebo přinejmenším pocházela ze stejné skupiny jako dynastie, jež v této době na Yucatánu vládla. Úpadek měst v oblasti Peténu spadá do pozdějšího období a bylo zde objeveno méně důkazů o jeho vnějších příčinách. V Tikalu lze v letech 810 až 830 zaznamenat úbytek obyvatelstva a útlum stavební činnosti, město se však úplně vylidnilo teprve v roce 909. V té době byla vztyčena poslední mayská stéla v místě Toniná, kde krátce nato došlo k systematickému ničení soch. Během této doby se rozvíjela mayská města na poloostrově Yucatánu podle názoru mnoha vědců pod vlivem cizích skupin obyvatelstva, které přicházelo především z mexické vysočiny, jako například Toltékové. Přistěhovalci zavedli na Yucatánu mexické kulturní zvyklosti a dovedli je k nejvyšší dokonalosti. Zvláště výrazně se tento vývoj projevuje na místě, které zaujímalo přední postavení v poklasické epoše “Chichén Itzá“. V tomto městě na severu poloostrova Yucatán vznikly významné stavby, mezi nimž byla jedna impozantní, čtyřboká chrámová pyramida.


Pokusy o vysvětlení


Hypotéza, podle níž klasická mayská kultura zanikla v důsledku přírodní katastrofy, například zemětřesení nebo cyklonu, byla zavržena již před delší dobou. Přírodní jevy tohoto typu se většinou objevují jen zřídka a jsou lokálně omezeny. Naproti tomu byla v posledních letech znovu prověřena často citovaná teorie, že při zániku mayské kultury mohlo sehrát roli dlouhé období sucha. Podle názoru amerického klimatologa profesora Hodella a jeho spolupracovníků mohly tyto vlivy v období mezi lety 800-1000 narušit ekologickou rovnováhu oblasti mayského osídlení. Důvodem vzniku této domněnky byly hlemýždí ulity, které byli nalezeny ve vrstvách usazenin malého jezírka u Chichancanabu na Yucatánu. Vědci v nich prozkoumali obsah izotopů kyslíku. Lehčí izotop se v období sucha vypařuje, zatímco těžší izotop se usazuje v ulitách. Tento objev je velmi důležitý, protože nám dává možnost rozlišit působení přírodních katastrof od vlivů lidského obdělávání půdy, ale na druhou stranu města kultury Puuc, nacházející se nedaleko Chcichancanabu, prožívala ve stejné době rozkvět, přestože by byla musela být postižena stejnou ekologickou katastrofou. V této krajině totiž nebyly žádné stálé zdroje vody a s tehdy známou technikou nebylo možné dosáhnout úrovně spodních vod.

Podle mínění jiných odborníků mělo dojít k úpadku zemědělské výroby, vyvolanému vyčerpáním půdy po mnoha letech obdělávání na plochách, které byly získány vypálením lesa. Několik let je však již známo, že Mayové používali také intenzivní zemědělské techniky, na příklad na vysoko položených nebo terasovitých polích. Všechny tyto domněnky si v žádném případě neodporují a nevylučují ani další teorii, která vysvětluje zánik mayské kultury obdobím hladomoru, přičemž se opírá o několik kosterních nálezů.


Vzpoura nebo invaze zvnějšku?


Jiní badatelé nejsou o správnosti těchto hypotéz přesvědčeni a zabývají se spíše politickými, hospodářskými a sociálními poměry uvnitř mayské kultury. Je známo, že počet měst během pozdně klasického období rostl a že docházelo k posílení regionálních rozdílů, které Maye zřejmě mocensky oslabovaly. Podle všeho se zostřovala konkurence mezi městy a stále častěji docházelo ke konfliktům. Slabiny mayské kultury by se však mohly projevovat i uvnitř měst a oblastí. Podle této domněnky prý docházelo ke vzpourám, vyvolaným stoupajícími mocenskými nároky vládnoucí vrstvy, která si na lidu vynucovala stále vyšší poplatky. Pro archeologii je sice obtížné najít nějaká svědectví o takovýchto lidových povstáních, ale v městech Toniná a Dos Pilas byly přece jen objeveny monumenty, které byly úmyslně zničeny. Zpustošení staveb by stejně tak mohlo být připsáno na vrub invazi cizích národů, které přišly z pobřeží Mexického zálivu nebo z mexické vysočiny. Mohly se docela dobře usadit na březích Usumacinty i na Yucatánu a na konci klasické epochy převzít kontrolu nad říčními a námořnickými cestami, důležitými pro obchodní styky. Přítomnost cizích národnostních skupin je dobře doložena, především v západní části jižní nížiny a na Yucatánu. Jednalo se však o invazi, nebo jen o ojedinělé pronikání?


Čekání na další důkazy


Příčina zániku klasické mayské kultury není tedy stále ještě jednoznačně zjištěna. Možná je tomu tak, že uvedené domněnky se navzájem doplňují a že vůbec není třeba hledat jediný důvod. Ekologické problémy mohly přece například vést k teritoriálním konfliktům a je možné, že se ve stejné době projevilo ve zvýšené míře i sociální napětí, protože města mu sela vládnout nad stále rostoucími oblastmi. Situaci mohly navíc vyostřit změny přírodního prostředí a invaze jiných národů. Ať už byl důvod jakýkoliv, i v dalších letech se pravděpodobně budou kolem zmizení Mayů objevovat stále nové hypotézy, a to nejpozději do té doby, než hustý prales vydá nějaké další tajemství z této éry.

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář