Jdi na obsah Jdi na menu
 


Informace z neznámého zdroje

22. 4. 2007


 

John McKenzi se narodil ve státě Nebraska v roce 1900. Rodiče záhy poznali, že chlapec přišel na svět hluchý, slepý i němý. Fyzicky však dobře prospíval, rychle povstal z kolébky a naučil se chodit, i když mu ještě nebylo ani osm měsíců. Stav chlapcových smyslů naplňoval jeho rodiče děsem. Pocházeli ze skrovných poměrů. John byl už sedmým dítětem v řadě, předchozí potomci se rodili vždy zcela čiperní a zdraví. John pobýval doma se svými sourozenci, kteří ho často využívali jako předmět své zábavy či obživlou loutku. Neplakal, netrpěl a i fyzickou bolest snášel překvapivě dobře. "Stále nám připadá, že má docela dobrou náladu," říkali o Johnovi rodiče.

Svět poznával malý John výhradně hmatem, který měl až nepřirozeně vyvinut. Dokázal nalézt špendlík na podlaze, aniž by se podlahy dotkl. Cítil totiž na dálku přítomnost kovu a jeho prsty sebraly špendlík ze země stejně neomylně, jako když sýkorka sbírá housenku z kmene stromu. Hmatem poznával, zda se jeho sourozenci usmívají či se tváří zle, a přitom se jejich obličejů ani nemusel dotknout. Šátral před sebou rukama a na vzdálenost dvaceti třiceti centimentů "sbíral" svými citlivými prsty údaje o stavu lidského světa. Chodil ulicemi města bez slepecké hole. Pravou rukou zaměřoval vše, co se nacházelo několik metrů před ním, levačka mu sloužila k mapování terénu po stranách těla. "Slyšel" přijíždět automobily, ustupoval před cválajícími spřeženími, "viděl" pohyby svých bližních na vzdálenost několika metrů.

McKenziovi byli chudí. Otec pracoval na statku jako kočí, matka se živila opravami oděvů svých bližních. Lékařskou péči ani pobyt ve slepeckém ústavu si pro postiženého synka nemohli dovolit.

Jednoho dne seděl John na zápraží činžovního domu, aby si zde odpočinul po namáhavé vycházce. Z budovy právě vycházel doktor Williams, zubař, tehdy asi padesátiletý muž. Poznal proslulého slepce, jemuž všichni ve špinavém předměstí Lincolnu ustupovali z cesy a z lítosti mu dělávali na čele křížek. Chlapec zaregistroval doktorovy kroky a poodsedl, aby mu udělal místo. Williams pohlédl chlapci do obličeje a spatřil v něm klid a mír, s jakým se nikdy u žádného normálního desetiletého dítěte nesetkal. Pohladil ho po vlasech a Johnovi vytryskly z očí slzy.

"Je ti něco?" zeptal se Williams, a chlapec, ač byl zcela hluchý, zavrtěl hlavou.

Zásluchou dr. Williamse se John dostal k přednímu očnímu specialistovi v Lincolnu, MUDr. Brownovi, který postiženého důkladně vyšetřil a sepsal pro lékařskou komoru o své analýze obšírnou zprávu, v níž se mimo jiné praví:

Hluchota i slepota je bezesporu způsobena neexistencí očního i sluchového nervu. Němotu zapříčiňují i podle vyšetření neurologa vrozené degenerace v mozkovém centru řeči. Chlapec však přesto neuvěřitelně efektivním způsobem dokáže vykompenzovat absenci všech komunikačních kanálů, bez nichž si život člověka neumíme vůbec představit. Zůstala mu zachována schopnost chuťových a čichových počinků, jež analyzují v nadprahové úrovni všechny chuťové a čichové podněty. Hmatové počinky Johna McKenziho jsou však svou kvalitou zcela bezprecedentní. Jsem si jist, že svými citlivými prsty "slyší" i "vidí" a tyto taktilní vjemy dokonale zobečňuje...

John McKenzi měl pro tuto chvíli štěstí. Dr. Brown získal od městské správy v Lincolnu prostředky k výchově a péči o "exota", který se stal na několik měsíců senzací města. Později zájem o chlapce ustoupil, protože John odmítal vystupovat na přednáškách v roli obdobné cvičené opice. Odsuzoval vnější efekty svých mimořádných dovedností a ponořil se zcela do hlubiny vlastního tajuplného světa.

John McKenzi se naučil číst a psát pomocí Brailova písma a brzy přečetl všechny knihy i odborné přednášky, jež byly v tomto provedení v Lincolnu k dispozici. Dr. Brown by byl s mladíkem, který rostl rychle jako dříví v lese, udělal díru do světa. Nebylo divu, vždyť dodnes platí teorie, že bez zraku nelze vidět a bez sluchu slyšet, bez řeči a jejích pojmů pak nelze myslet. Jenže John McKenzi myslel, a jak myslel! Dr. Brown se chystal k turné po Spojených státech, aby světu a světové vědě předvedl živoucí zázrak. Šestnáctiletého mladíka, jenž polemizoval ve svých pracích psaných Brailovým písmem například i o běžně vzdělaným lidem nepochopitelné Einsteinově teorii relativity!

Do života USA však vstoupila evropská válka, později označována jako první světová válka, a dr. Brown narukoval do polní nemocnice v Evropě, na západní frontu, kde si jej v roce 1917 našel německý šrapnel.

John McKenzi zemřel ve svých devatenácti letech na infekční zánět jater. Jeho smrt asi přinesla rodině úlevu, protože John jí nebyl doposud nijak užitečný. Po celé dny vysedával doma a psal nesrozumitelným slepeckým písmem nějaké traktáty.

Johnovy zápisky dostal od rodiny McKenziů syn padlého dr. Browna, který se rovněž věnoval očnímu lékařství a převzal praxi po svém otci. Ve čtyřicátých letech se už jako úspěšný oční chirurg usadil v New Yorku. Když dr. Brown junior odešel do penze, pocítil potřebu napsat paměti a zachytit v nich život svého otce, válečného hrdiny, jemuž krajané v rodném Lincolnu postavili pomník. Dostaly se mu při tom znovu do rukou slepecké zápisy někdejšího otcova pacienta Johna McKenziho. Začetl se do nich a užasl. Převedl zápisy do anglického strojopisu a navštívil odborníky na fyziku. Žasnoucích osob přibývalo. Zápisky totiž obsahovaly obecnou teorii relativity, jež navazovala na Einsteinovu speciální teorii relativity z roku 1905. Záznamy pocházely z roku 1915, kdy rovněž Einstein rozpracovával tuto speciální teorii, ale protože žil ve válčící Evropě, nebylo myslitelné, aby se jeho nové geniální poznatky dostaly přes oceán až do USA.

John McKenzi formuloval podobně jako Einstein princip ekvivalence a doplnil jej teorií gravitačního posuvu, teorií ohybu světla procházejícího v blízkosti velkých hmot a rovněž teorií posuvu Merkurova perihelia. Všechny tyto uvedené teorie jsou dnes ověřeny a potvrzeny.

Einsteinovo prvenství nebylo McKenziovými zápisky pochopitelně ohroženo. Einstein sám byl v době jejich zveřejnění už mrtev a nebyl nucen obhajovat svůj primát. Stejně mlčel McKenzi, jehož kostru tížila už víc jak třicet let hlína hrobu.

Když si lidé uvědomili dosah Einsteinových teorií, tj. speciální a obecné teorie relativity, ozvaly se hlasy, že tak složité úvahy nemohly nikdy vzejít pouze z lidského rozumu. Vždyť šlo o pouhé teorie bez důkazu, teorie fascinující svět takovou jansozřivostí, která mohla zazářit snad jen v dílně stvořitelově. Einstein se podobným hlasům nikdy nevzpíral. Sám se považoval spíše za filtr nadaný intuicí, který odkudsi z neznáma přijal informace, jež svou povahou ohromily svět. Byl však jistojistě filtrem nadaným vnímáním, řečí a pronikavým lidským myšlením, se speciálními znalostmi nadprůměrně inteligentního fyzika, který si kosmos nemusel nijak představovat. Viděl jej. Stál před ním a tma s hvězdami nad ním rozpřehovala náruč.

Odkud však čerpal svoji "teorii" John McKenzi? Muž hluchý, slepý a němý, skoro ještě mladíček. V jakých mimosmyslových světech přebýval, s kým si na mrazivých kosmických toulkách rozprávěl? Kdo mu našeptal nebetyčné pravdy, jež snad souvisí i s tajemstvím zrodu vesmíru? Intuice? Snad bůh, který se slitoval nad bezmocným zrnkem lidského písku? Paprsky kosmické pravdy, které si beze slov a čísel razí cestu do lidských myslí? Do myslí vnímajících svými pěti smysly, ale i do lidského nitra, jemiž chybly téměř všechny kanály vnímání a komunikace...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Úžasné

(šárka, 28. 12. 2010 21:23)

Je celkem známé, že pokud někdo například ohluchne jiný smysl se mu po čase zdokonalý natolik, že částečně dokáže tento hendikep v podstatě odstranit, ale tento chlapec byl opravdu výjmečný a já si myslím, že bylo především kvuli tomu, že využíval jinou část mozku než my, samozřejmě od nás se to lišilo jenom málo, ale je všëobecně známo, že používáme opravdu malou část svého mozku, a tutíž pokud měl nějakou naší část poškozenou určitým zázrakem dokázal použít i jinou malinkatou část jeho mozku a také k tomu určitě hodně pomohlo to, že nebyl ovlivňovám obecnými prioritamy života tady na zemi, proto se i podle mě dokázal takto úžasně odlišit