Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vnitřní hlas aneb zázračné výhry

22. 4. 2007


 

Lidé si většinou myslí, že jejich osud závisí zejména na savějších okolnostech a že oni sami jej mohou jen málo ovlivnit. Svoje neúspěchy přičítají vlivu okolí známých a spolupracovníků a jen málokdo je ochoten přiznat, že dobro a zlo v našem životě pochází především z vlastní hlavy. Sami jsme pro sebe obvykle největší překážkou při pachtění se za úspěchem, štěstím, duševní pohodou či materializačními požitky. Rovněž často chybně a velice povrchně posuzujeme druhé lidi. Někdy jim podsouváme svoje špatné osobní vlastnosti a potom je za tyto jejich "špatnosti" příkře káráme. Nenávidíme jiné za zlo ukryté v nás. Hypotetické zlo jiných vzchází většinou z našich představ. Celý vesmír je takto soustřeďován v naší mysli.

Nejčastěji vyhrávají v nejrůznějších loteriích, kasinech, automatech či sázkách lidé, jimž "něco" z jejich nitra napovědělo, aby vsadili a hráli s přesvědčením, že vyhrají. Pozor však, tento vnitřní hlas nesouvisí s naší verbalizovanou touhou vyhrát či s představou částky, po níž s konkrétním účelem zatoužíme a z tohoto důvodu se rozhlédneme, v jaké hře či při jakém hazardu by se dala získat. Vnitřní hlas nepoužívá slova, netouží po penězích, nemá naše špatné vlastnosti, obvykle je to jistý druh nutkání, které je někdy s naší rozumovou osobností i v příkrém rozporu. Kant o tomto hlase prohlásil, že jde o kus našeho společného boha, který vede všechny lidi na stejné niti.

Vnitřní hlas nám radí, jak se v jistých případech zachovat, zda jednat rychle, či naopak zachovat pasivitu. Lidé potlačují tento hlas a upřednostňují volání svého rozumu a dostávají se často do úzkých, hromadí neúspěchy, častěji je postihují životní pohromy a poté hořekují na svůj prokletý osud, nebo v lepším případě na nedostatek šťastných náhod, které se v pravidelné frekvenci objevují v životě jiných.

Vnitřní hlas nám ovšem napovídá nejen kdy a kde hrát o peníze, ale fakticky nám staví bílé milníky podél celé naší cesty životem. Rozhoduje například i o tom, zda nám jsou někteří lidé sympatičtí či nikoli a zda jim můžeme věřit. Můj kolega Richter jednoho dne prodal svůj skvělý dům v Kalifornii a nastěhoval se do podnájmu. Poslechl svůj vnitřní hlas a záhy nelitoval. Jeho bývalý dům byl brzy zničen při zemětřesení. Lidé naslouchající svému vnitřnímu hlasu opouštějí výhodná zaměstnání, stěhují se, vyměňují přátelé, a s odstupem let pak zjišťují, jak významný a šťastný byl jejich tehdejší zdánlivě nelogický krok.

Hra a výhra je nejvhodnější způsob, jak přeměřit a kvantifikovat spolehlivost vnitřních hlasů, byť vedoucích k pouhému získání finančních prostředků.

Paní Monková z Mnichova nikdy nehrála a za celý život si nekoupila ani jediný los. Byla příliš opatrná a nikdy zbytečně neutratila ani fenik. Jednoho dne vycházela z obchodního domu stojícího přímo proti staré radnici. Nesla nákupní tašky a byla zcela uštvaná od vánočního shonu. Najednou se nutkavě ohlédla a spatřila stánek Lota. Postavila tašky, vytáhla peněženku a z ní desetimarkovou bankovku. Dostala od prodavače lístek a schovala jej do peněženky. Byla tak unavena, že nebyla schopna ubránit se svému vnitřnímu hlasu, vydávajícímu nesmlouvavý povel k uvedenému činu. Sotva tašky znovu pozvedla, hořce své neuváženosti litovala a lála si za "hloupost", jíž se dopustila. Zanedlouho se však dozvěděla, že vyhrála milion marek!

Britský občan Henry Paine byl zdrcen ztrátou své ženy, pochoval ji před týdnem a od té doby bloudil ulicemi Londýna jako ve snách. Nejedl, nespal, nepil a cítil v hlavě nepřetržité šumění. Zapomněl, že je zaměstnán a už vůbec ho nenapadlo zatelefonovat do práce a omluvit svou absenci. Když se v podvečer už sotva vlekl ulicemi vstoupil mimoděk do sázkové kanceláře a jako ve snách vyplnil sázkový tiket, tipující výsledky evropského poháru v kopané. Paine netušil co vyplňuje, o fotbale, a zvláště o evropském, měl velice mlhavé představy. Přesto mu vyšli všechny tipy a vyhrál nebývalou sumu čtyř set tisíc liber, aniž by tušil, že na sázence prvně uvedený tým znamená vždy domácí hráče, zatímco druzí jsou hosté!

Účetní z veřejné stravovny v Las Vegas, George Stafford, se právě dozvěděl, že jeho žena a pětiletý syn byli těžce zraněni při autonehodě. Upustil telefonní sluchátko a vykročil na ulici. Z nemocnice jej po dvou hodinách nářků vykázali. Nedovolili mu spatřit zraněné, protože leželi na operačních stolech. Stafford putoval nočním městem, pojídal hamburgery a zapíjel je chlazenou kolou. Netušil, v jaké čtvrti se nachází, ztratil představu o čase a ani jej nenapadlo, že jeho obličej a nachýlená postava představující jakéhosi účetního z veřejné stravovny, George Stafforda.

Vstoupil do kasina a usedl k ruletě, vhodil na stůl stodolarovku, takže pomocník krupiéra byl nucen donést mu žetony, takže jej krupiér musel o způsobu vkladů do hry poučit.

Sázel na červenou a vždy celou částku. Vyhrál pětkrát za sebou. Poté vsadil na černou. Ihned nato vsadil na šestici čísel, vyhrál naráz několikanásobek. Vsadil na šestku a vyhrál pětatřicetinásobek sázky. A pak sázel jedenáctkrát na červenou, krupiér byl nucen jej omezit horním limitem sázek. Stafford mávl rukou. Omezení mu nevadilo. Přešel k vedlejšímu stolu a vyhrál patnáctkrát za sebou z různých kombinací sázek a z žádného tipu mu neunikl ani pěťák.

Sázel a vyhrával. Všechno činil s velice nezaujatým obličejem. Ani ho nenapadlo, že něco vyhrává a co vlastně barevné žetony představují.

Zaměstnanci kasina Gold Star byli už zoufalí. George Stafford vsadil během šesti zběsilých nočních hodin dvěstědvakrát a vyhrál celkem sedm set tisíc dolarů, aniž by mu selhal třeba jediný tip. Ve čtyři ráno sázet přestal a vyšel na ulici. Na obzorem právě začalo svítat.

Vzpomněl si, kdo je a co se předtím stalo, a vykročil k nemocnici. Syn i manželka operaci přežili a měli i dobrou vyhlídku na rekonvalescenci. Stafford se díval udiveně na hromadu peněz, které by v zaměstnání nevydělal ani za celý život.

Všechny tři uvedené případy mají jedno společné. Výherci závratných částek se na několik chvil či hodin zbavili pod tlakem zvláštních okolností "rozumu" a jednali výhradně dle pokynů svých vnitřních hlasů. Pak postupovali bez jediného myslného kroku k cíli, za nímž stál ohromující finanční zisk.

Francouzský filozof René Descartes (1596-1650) byl prvním významným mužem evropské historie, který lidstvu poradil, aby sešlo z cesty intuice, a pokud to bude jen trochu možné, nenaslouchalo svým vnitřním hlasům. Nastolil věk racionalismu a přehnaného přesvědčení o suverenitě lidského rozumu. Myslím, tedy jsem, řekl. Zapomněl však zdůraznit, že myšlení není jediným zdrojem poznání.

Král Francie Ludvík XIV. se pokusil Descartesovo učení vykořenit, ale namáhal se zbytečně, lidem totiž učarovalo, že mohou svět pokořit svým rozumem.

Pragmatismus a racionalita 17. století uvedly do pohybu lavinu šíleného životního tempa, kterou na konci dvacátého století můžeme už jen stěží zastavit. Dokážeme ještě někdy udržet na uzdě aspoň část svého "rozumu"?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář