Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vranov nad Dyjí

29. 9. 2009

Dne 12. července 1987 obdržela osádka v Božicích (kpt. Čestmír Tesařík, npor. Ivan Pospíchal a npor. Milan Šero) pokyn k hotovostnímu letu. Cílový prostor byl Vranov nad Dyjí. Po dosažení tohoto prostoru osádka obdržela informaci o cíli, který se nachází v Rakousku poblíž státní hranice a pokyn stoupat na výšku 2000 metrů. Počasí bylo typicky letní s množstvím kumulů od 1500 do více než 4000 metrů nahoře.


Nejprve byl hotovostní vrtulnik naváděn podél hranic tam a zpátky mezi Vranovem a Slavonicemi s informací, že se cíl pohybuje směrem k vrtulníku a to značnou rychlostí. Naše osádka si nejprve myslela, že je naváděcí stanoviště navádí na mrak, který se jeví na obrazovce radaru jako cíl. Vždy jim totiž byla poskytnuta informace o tom, že cíl má vzdálenost „...20 km, 15, 10, 8, ...30° vlevo, 5 km, 3, 2, minuli jste se 500 metrů vpravo...“ a podobně. Nikdy však cíl mezi kumuly nezahlédli. Při tomto manévrování neustále stoupali až nad 3500 metrů. Následovala další informace: „...cíl přímo proti vám, vzdálenost 3 km, 2 km, 1 km, 500 metrů, 300 metrů....“. Stále nebylo nic vidět, přestože při oznámení vzdálenosti asi 600 metrů vrtulník vylétl z oblačnosti. Když ze země ohlásili vzdálenost 200 metrů, podíval se npor. Pospíchal nad sebe a vykulil oči. Nad ním proletěl v protisměru podivný tmavý předmět doutníkového tvaru. Stihnul jen říci do interkomu: „Proletělo to nad námi, toč“. Kpt.Tesařík neváhal a otočil s vyšlápnutím levé nohy a náklonem asi 40° doleva. To se „čtyřiadvacítce“ v této výšce, blízké maximálnímu dostupu, pochopitelně nemohlo líbit, a tak se o několik desítek metrů propadla dolů. Nicméně cíl uviděl i on a snažil se jej sledovat. Na zemi podali hlášení, že cíl vidí a že vypadá jako letoun bez křídel. Ze země obdrželi pokyn zahájit palbu a cíl zničit. Chování cíle bylo velice zvláštní. Ačkoliv se jej vrtulník snažil sledovat a dostat jej do zaměřovače, nebylo to možné. Pokud se už blížil k poloze vhodné pro střelbu, cíl vždy obratně změnil směr, navíc vždy manévroval směrem ke slunci. Střelba na cíl by stejně nebyla možná, protože se nacházeli přesně nad Vranovskou přehradou plnou lidí... Asi po dvou minutách vizuálního kontaktu cíl opět zmizel v mraku. Potom asi nastala nejhorší situace v průběhu celého letu. Při letu v oblacích podle přístrojů hlásilo naváděcí stanoviště opět:....“cíl 6 km přímo proti vám, 4 km, 2km, přímo proti vám...“. V té chvíli se ozval palubní technik a se slovy„rob niečo, ved ide proti nám“ asi utvořil rychlostní rekord v oblékání si padákového postroje. Palubní technici v Mi-24 totiž nejsou za letu oblečení do padáku, protože by jim bránil v pohybu v úzkém tunelu za pilotem. Měli by mít oblečený padákový postroj, k němuž v případě potřeby připnou vlastní padák. Někteří však nenosili ani tento postroj, protože je značně nepohodlný.

Hlášení ze země pokračovalo vzdálenostmi „...1 km, 800 metrů, 500 metrů, přímo proti vám,... právě jste se minuli vlevo...“. Věřte, že v těchto okamžicích nikomu na palubě „čtyřiadvacítky“ asi nebylo do smíchu. Být v mraku, vědět že něco hmotného letí přímo proti vám, nic nevidět a jen čekat... Děkuji, ale nemusel bych tento pocit zažívat každý den. V průběhu dalšího navádění na neznámý cíl, se vrtulník dostal až nad Dukovany, poté se musel vrátit na svou základnu k doplnění paliva. Druhý hotovostní vrtulník zároveň plnil jiný úkol, proto měla naše osádka znovu odstartovat ke sledování vetřelce. To už však nebylo potřeba, protože ten se mezitím, podle radarového pozorování, velkou rychlostí přemístil nad Brno, potom nad Jaslovské Bohunice a Bratislavu, kde z obrazovek radarů zmizel. S čím se prostějovský vrtulník ve vzduchu setkal, dodnes nikdo neví. Ví se jen to, že po přistání osádka obdržela nařízení zničit veškeré záznamy radiokorespondence a parametrů letu.


úryvek z knihy "jedenapadesátý" od Jaroslava Špačka

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář